Konec civilizace aneb nový překrásný svět vysokých uměleckých škol

Stát se z nadaného člověka praktikujícím umělcem je na prahu 21. století dlouhodobý, pragmatický a o romantismus ostříhaný proces.


Dovnitř

Věty typu: To je ale pěkný obrázek. To dítě má talent…“, slýcháváte ve své podivné samotě celé dětství. Jsou-li rodiče osvíceni najdou Vám základní či střední uměleckou školu nebo budou právě naopak její adresu  zatvrzele z praktických důvodů míjet. Tak či tak, vnitřní puzení si patrně stejně vyskočí později samo. Před branami přijímacího řízení se obvykle setkávají dva typy adeptů: ti školení, tedy přibližně znalí reálií a ti kteří přišli, protože prostě musí. V této chvíli je cíl jasný. Stát se letos jedním ze dvou až tří přijatých do vybraného ateliéru. Uspět tak mezi přibližně padesáti uchazeči a ukončit období jisté neadaptability do prostředí vašich vrstevníků. Aby tato cesta nebyla jednoduchá, je zároveň nutné najít ateliér takový, ve kterém vyučuje vedoucí, jež je vedle silné umělecké osobnosti i dobrým pedagogem, což se nemusí bohužel vždy nutně pojit. Kontakt student-vedoucí  je v šestiletém studiu do značné míry určující a formující především pro novou jedinečnou uměleckou personu a nedílná intimita podobného vztahu vyžaduje určité oboustranné „naladění se“…

Uvnitř

Stalo se. Přijetí „do klubu“ rovná se čistá euforie. Přes veškerou změnu chápání glorifikovaného termínu umění a jeho relativní demokratizaci hlavně v minulém století, požíváme my umělci jistého exkluzivního postavení ve společnosti. I ten, kdo nikdy neviděl současné umění na živo, obvykle podléhá auře, kterou nosíme… Netrvá však dlouho a křehká vize uměleckých ideálů a osobní svobody dopadá vahou betonového sudu na hladinu Orlické přehrady. Pominuly strasti a tápání klasického studenta v realitě vysoké školy, ta umělecká navíc nenabízí příliš prostoru pro „sezení v zadních lavicích“. Škola je hnízdo a dav tvoří svým peřím stěny pro ty opravdu nadané, platí jen do jisté míry. Od dne imatrikulace totiž obvykle pokládáte svou duši na pánev o velikosti fotbalového hřiště a její růst je podmíněn vedle usilovné práce i notnou dávkou štěstí a schopnosti pochopit dobu.Vedle prosazování vlastní individuality na poli umění, rozvíjení oborové kvality a hledání přenosu funkce umění do veřejného prostoru, musí být ovšem každý i z nás existenčně zajištěn. Současný systém MŠMT nabízí minimální možnost čerpání prostředků pro studenty vysokých uměleckých škol a prostředky „tam venku“ v podobě veřejných zakázek či grantů jsou určeny jen pro ošlehané matadory-absolventy-padesátníky.

Ven

I při trpělivém odříkání však po ukončení studia dnešního umělce u nás nečeká štědrá grantová politika, která například z Holandska činí moderní ráj umělců, ale bohužel kupříkladu  ani realita irská či islandská, která zbavuje umělce daňové povinnosti. Tato fakta,ale i omezená kapacita trhu s uměním v ČR, tak zájemce o život v umění na plný úvazek vede nutně zpět na začátek, tam kde normální obory obvykle začínají. „K čemu to bude a kdo si to koupí?“ Triviálnost podobné samozřejmosti, tedy užitnost umění a návaznost na jeho funkčnost ve společnosti, která o základní kameny podobného dialogu ztratila zájem, je pro nás prakticky každodenní neřešitelná otázka. Obory jako grafický nebo produktový design tvoří na mé domovské Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně pouze dva z šestnácti, a jsou to právě ty jediné, o které má komerční sféra automaticky zájem. Jakkoli fakultě  naše alma mater podává ruku seč může, konec civilizace u nás, značí i fakt, že doba kdy bylo dobrým mravem střední třídy, mít doma nějakého toho Václava Špálu, je v nenávratnu.

Politika umění

„Hledí jeden na druhého a oba očekávají, že ten druhý uděl, to, co čeká ten první“. Volným překladem Martina Bubera se dostávám k tomu o co tu běží. Moderní vysoká umělecká škola by se totiž měla zbavit pejorativního moralistního názoru, že je bezpředmětné učit své studenty (ale i absolventy) řádně prezentovat a prodat své přednosti. Měla by vedle unikátnosti hledat i univerzálnost; tedy svůj podíl na majoritním dialogu společnosti. Kvalitou moderní vysoké umělecké školy by mělo být v aktivní spolupráci s galerijními a muzejními institucemi připravit realitu na své absolventy.

Přes veškeré relativistické a utopistické vlastnosti myšlenek pánů Bubera či Huxleyho, které jsem si  pro tento esej přivlastnil, jsem se ovládl a necitoval žádného z výtvarných teoretiků nebo autorů zabývajících se výkladem estetiky. Pokud má být vůbec umění funkčním, pak dle mého názoru na jakékoli úrovni a především pro své univerzální sdělení. Nevidím jediný důvod, proč by vysoké umění nemělo překračovat klaustrofóbní  hranice moderních galerií a neobhajovat či ještě lépe nevysvětlovat své postoje prostředky srozumitelnými občanům planety Země?

Pokud jde o adresáty tohoto textu, nehodlám je blíže specifikovat. Na každé straně barikády, jak je bohužel mnou vymezená oblast často vnímána, stojí neomylní ostrostřelci i bohabojní ranhojiči. Jedním z elementárních příznaků české kotlině vlastních, je zapomínat na své nezařazené. Pokud hledáte jednoduchý slogan o funkčnosti a kvalitě umění, který by po tomto textu měl zůstat, pak nám snad pomůže filozof, jehož jsme zapomněli před tragickou a rychlou smrtí pro jeho velikost přivítat zpátky doma.

„Věda a technika jsou stejně jako umění a poezie vpravdě kulturními instancemi: teorie informace a teorie komunikace mají být stejně jako teorie estetické považovány za jazyky, tedy za tvůrce reality“. (Vilém Flusser, Bezedno)

V Brně dne 20. 6. 2006

Petr Dub (student 4.ročníku)
www.petrdub.cz, art@petrdub.cz
FaVU VUT v Brně